Strany
"... Musím přiznat, že je přímo fascinující, jak lidé žijící tak blízko tak neuvěřitelných věcí (ano, domnívám se, že ty věci, o kterých jsem se zmiňoval v mých posledních dopisech, jsou nejen skutečné, ale právě a přímo zde) dokážou zůstat tak neskutečně nudní a přízemní. Starají se jenom o svoji úrodu, o svá nudná manželství a tupé děti. Ne že by na tom místní šlechta byla výrazně lépe. Rod Borogravů původně vlastnil mnohem větší panství. Až v posledních desetiletích se omezil pouze na tuhle díru a pár vesnic kolem. Vypadá to, že vše proinvestovali tady, jako by vedli nějakou soukromou válku...ale s čím (kým?)? Každopádně obchodu jsou nepřístupní. Pokud chceme dosáhnout našich cílů, navrhuji prosté nahrazení. V řádu několika let by mělo být možné vytvořit umělou rodovou spřízněnost a pochybuji, že se o tohle pochybné panství bude někdo přít, bude stačit pár úplatků. Konkrétně bych se postaral o vymření rodu - Ve vesnici jsou díky častým vybíráním daní a uplatňování svých práv, včetně práva první noci, velmi nepopulární. Tedy, lidé se k nim upínají jako ke svým ochráncům, ale v tomto ohledu si zvyknou na kohokoliv. Situaci jsem popsal snad dokonale. Stále si myslím, že pokud se máme v moci rovnat s Borgii nebo je dokonce předstihnout, nemáme lepší možnost než využít příležitosti která se nám v Ardávii nabízí. Počítám, že vás dopis zastihne až někdy kolem Vánoc - v tom případě vám posílám náležitá přání a gratulace. Doufám, že se brzy vyřeší ta nepříjemnost v Janově. Antonio"
Následující text pojednává o různých herních skupinách, ke kterým se můžete přidat. Každá z nich je uvedena jak obrázkem a textem ze světa hry, tak obecným popisem o tom, jak skupina funguje v rámci Údolí a jak funguje pro hráče. Skupiny jsou nastavené tak, aby mohly uspokojit rozličné motivace hráčů - všechny pojí pouze akcent na silné, propletené příběhy. Každá ze skupin má dále svoje unikátní místo ve hře a každá z nich je nastavena tak, aby mohla poskytnout plnohodnotný zážitek - žádná z nich není plánována jako jakési příběhové křoví. Teď se ale už pojďme vydat po úzké cestě do Údolí.
Teď se ale už pojďme vydat po úzké cestě do Údolí.
VESNICE
V duchu proklínal svoji smůlu. Po tom, co dvacet let kácel stromy, přišel ten den, kdy pochybil a jeden z nich mu padl na nohu. Měl štěstí, stačil uskočit a nepřišel o ni úplně...ale zlomenina byla dost na to, aby ho zpomalila. Takže teď, pár minut před úplnou tmou, se snažil co nejrychleji dostat do vesnice. Noha mu způsobovala šílená muka a chvíli dokonce zvažoval, že by si jí sekerou odsekl, ale pak to samozřejmě zapudil jako úplnou hloupost. Vykrvácel by. Pokračoval dál, opíral se o provizorní berli a myslel na to, jak se domluví s Izákem. Žid byl rozumný, chápe, že občas se nedaří, na druhou stranu už mu dlužil za pálenku, kterou zapíjeli minulý týden Vladovi úlovky. Už to dnešní dřevo mělo být spíš splátka kusu dluhu než cokoliv jiného. Věděl, že na něj Izák příliš tlačit nebude, však pili spolu. Z úvah ho vytrhlo zapraskání větví někde napravo. Rozhlédl se kolem - byla už úplná tma. Až teď si vzpomněl, že na veselce zapomněl odlít trochu kořaly pro lešije a oříšků pro lišaje. Nahlas zaklel, rozepnul si všechny knoflíky a šel velmi pomalu pozadu. Říká se, že když jdete pomalu, vzpřímeně a pozadu, nechá vás lešij projít svým územím bez toho, aby vám ublížil. Jánoš si sliboval, že když se to povede, nechá po Novém roce na mezi celou lahev. Co lahev, dvě!, té nejlepší pálenky kterou mu Izák z města přiveze. A sám bude klidně sušit hubu. Teď jenom projít vzpřímeně a pozadu tu poslední snad stovku metrů do vesnice...se zlomenou nohou. Vykročil. A pro všechny případy pevněji sevřel sekyru.
Ve vesničce žije pět rodin po šesti lidech. Vesničané jsou ti, kteří se starají o pole, loví v místních bohatých lesích a občas si vypomáhají nějakým tím dřevorubectvím. Co potřebují, to si kromě nejsložitějších nástrojů a pár specialit sami vyrobí a také spotřebují. Většina jejich výdělků také samozřejmě živí Borogravy a jejich vojáky - daně jsou vybírané, když je zrovna třeba. Život vesničana je naplněný prací, starostí o rodinu, starostí o další rodiny a starostí o svoje záležitosti. Vytržením a zábavou jsou mu pak mše v místním pravoslavném kostelíku, občasné pitky u příležitosti svateb nebo dožínek, pár lidových slavností a zvyků, vyprávění si příběhů...a tím se dostáváme k tomu důležitému. Místní vesničané žijí v neustálém konfliktu (kontaktu) s Lesem a to se promítá do jejich životů. Nejvýrazněji v tom, že noc zkrátka patří Lesu a je normální, že ten, kdo se do něj vydá v noci, se nevrátí. Dokonce je spíše výjimečné, když se vrátí. A samozřejmě, Lesu je také třeba tak trochu ustupovat a podstrojovat... Hra ve vesnici je velmi vhodná pro hráče, kteří chtějí řešit rodinné vztahy, řešit společné problémy a vůbec ztvárnit obyčejného člověka ve velmi zvláštních podmínkách. Klade velmi konkrétní nároky na vaše vybavení. Pokud tedy cítíte, že přípravě svého oděvu a další výbavy nechcete věnovat ani minutu a zároveň, že věci, které už máte, vhodné nejsou, vyberte si raději jinou skupinu. Na druhou stranu se vám v rámci této skupiny budeme snažit poskytnout maximum rad a pomoci vám jak a co správně udělat. Skupinu díky rozdělení do rodin dále můžeme doporučit, pokud chcete hrát se svými známými a vytvořit rodinu - nebo naopak risknout s kým vás do rodiny přiřadíme a poznat tak zase jiné hráče.
BOROGRAVOVÉ
Seděli u oběda. Otec a synové. On mocný, starý, vznešený s pohledem dravce na lovu. Oni – každý jiný. Jeden jako den, druhý jako noc a třetí něco mezi oběma. Otec je přejel pohledem a pravil: "Je čas vybrat, co námprávem rodu náleží, moji synové. Les na nás opět něco chystá, cítím to v kostech. A je lepší být připraven, než plakat nad rozlitým mlékem." Oni jen něco zabručeli a dál se zaobírali pečení. Změřil si je přísným pohledem. Nikdy nedokázal přijít na to, proč ho mládí tolik rozčiluje. Poklidné mlaskání a srkání přerušilo zabušení na dveře. "Dále", řekl otec. Vstoupil jeden z ozbrojenců, které si rod vydržoval, a s úklonou směrem k panstvu vyhrkl: " Lovec spatřil na okraji vesnice...někoho. Nebo něco. Nedokáže s určitostí říct, co to bylo, ale rozhodně to nebyl člověk." Otec odhodil napůl obrané kuřecí stehno, vstal a rukou pokynul i synům. "Služba volá, opásejme se meči a na hlavy vsaďme helmy, je čas vyrazit a dostát slibu našeho rodu." Synové se na sebe pokradmu podívali, nejmladší se ušklíbl. Otec tyto momenty miloval a nenechal si nikdy ujít příležitost jim slib a službu připomenout. Společně vyšli ze síně a vydali se do zbrojnice. Dnes opět začíná lov...
Nedaleko vesnice stojí onen pověstný hrad, nebo spíše opevněný dvorec, z něhož pevnou rukou vládnou zdejšímu kraji Borogravové. Nejsou typickými feudály té doby, už jen proto, že jejich hlavní povinností je bojovat s lesem a mýtit jeho pekelné výhonky všude tam, kde na ně narazí. Podanní Borogravů nemohou říci, že by tento rod byl bůhvíjak milostiv k těm níže postaveným, ale vždy jim zajistil ochranu před lesem, dostatek jídla a dříví na zimu a nikdy si na daních nebral víc, než potřeboval. Borogravové jsou páni tvrdí jako kámen, ale to, co považují za své, chrání s odhodláním a zuřivostí medvěda. Hra za Borogravy a osádku jejich sídla přináší možnost prožít roli feduálů a obecně těch lépe postavených, o jejichž základní potřeby je vždy postaráno. V těchto rolích budete mít na svých bedrech mnoho zodpovědnosti - boj s lesem, ochranu poddanných , správu svého území apod. V této skupině nabízíme zajímavé vztahy (samotní Borogravové), ale i možnosti pro ty z vás , kteří si chtějí zahrát obyčejné a prosté svobodné muže (vojáci Borogravů).
MLÝN
Všichni u stolu se hlasitě smáli. Byla krásná neděle, stmívalo se a večer už je nic nečekalo, takže si mohli mládenci vyjímečně jen tak sedět před stavením u Baumeisterových a bavit se. Zábava je, jako vždycky když Ištván něco vypráví, v plném proudu. "No, a pak říkám že by se tak nemusela upejpat, že u nás doma by se s pytlema mouky tahat vůbec nemusela. Taková ženská stačí když se směje a zahřívá postel". Výbuch smíchu. "A pak já povídám tohle, ona zase tamto a že musí jít domů, tak já řeknu zase něco jinýho, no znáte to". Další výbuch smíchu. "Každopádně, házela úplnou Marii a všichni víte co znamená když ženská říká že ne, že jo". Znalecké mrknutí, chlapci se spiklenecky nahnou. "Tak jsem jí šáhl sem a sem a ona na to...". Ištván udělá frajerskou pomlku a rozhlédne se po svých spolustolovnících. Ti se nedívají na něj, ale někam za něj. Ištván se samozřejmě ohlédně. Za ním stojí mlynář se založenýma rukama.
"Slyšel jsem co bylo dál, nemusíš pokračovat". Udělá k němu pár kroků. Ištván povstane. "Když ti totiž řekla že ne.." řekne mlynář a natáhne se levou rukou po Ištvánovi. Ten se rozmáchne a vší svojí silou vyrazí pěstí (která už rozhodla nejednu rvačku a učinila ho nekorunovaným králem mladíků z vesnice) proti mlynářovo obličeji. "...myslela že ne". Ten Ištvánovo pěst v letu zachytí za zápěstí. Zkroutí jí za záda překvapeného vesničana a narazí ho tváří na stůl. "Chápeš to?" pravou rukou drží Ištvánovi zkroucenou ruku, levou rukou nadzvedne jeho hlavu a..."ty zasraný"...praští s ní o stůl. "Vylízaný". Úder. "Nadržený". Úder. "Prase?". Úder. Zvedne Ištvánovo hlavu za vlasy z desky stolu. Ten se rozhlédne a vidí že nejenom že se ho žádný z kamarádů nezastal, ale navíc se všichni prostě vypařili. Zítra mu budou tvrdit že kdyby mu mlynář chtěl doopravdy ublížit, hned by zasáhli. Zbabělci.
"Rozumíš mi?" zařve mu mlynář do obličeje. "Ano prosím". Nemůže moc mluvit, pusu má plnou železité chutě vlastní krve. "Dobře, to je moc dobře. Pamatuj si to. A otci vzkaž ať se staví zítra ráno, mouku má připravenou".
Toho večera musel Ištván poprvé přiznat že se v nějaké ženské mýlil.
Mimo vesnici, v místě kde vtéká potok do údolí a vesele pokračuje dál stojí malý, skromný mlýn. Žije na něm také jenom mlynář a jeho rodina...tedy, rodina. S mlynářem, čtyřicátníkem v plné síle (jak se Ištván z našeho příběhu již stačil poučit) zde žijí totiž čtyři mladé dívky. Některé tam jsou od té doby co mlynář před deseti lety přišel, jedna se na mlýně vyskytla teprve nedávno a jedna nebo dvě už zase z údolí odešly. K tomu si připočtěte že mlýn přece jenom stojí osamoceně a vlastně v lese a jistě pochopíte proč mlynář se svojí zvláštní rodinou vyvolává občas hodně zvláštní klepy.
Na druhou stranu, jako mlynář je prostě výtečný. Ještě nikdy s ním ani vesničané, ani Borogravové neměli nejmenší problém. Mouku dodává včas a velmi dobrou a na dožínky nebo svatbu se svýma "dcerkama", jak jim sám říká také do vesnice přijde. Jediný problém je s mladými horkokrevnými chlapci z vesnice. Když začnou být příliš drzi nebo si mu pak nějaká dívka byť jen slůvkem postěžuje, následuje pak výprask dotyčného mladíka. Ne že by to jejich rodičům příliš vadilo...pořádný výprask ještě žádnému příliš bujnému mladíkovi přeci neuškodil.
Mlýn je skupina určená pro jednoho muže a 4 dívky. Je založena na vlastních tajemstvích a balancování na pomezí. Spolu s Lesem je to jedna ze dvou skupin ve hře kde není role ženy nutně podřízená. Pokud tedy víte že si chcete Ardavské údolí zahrát a že zároveň nesnesete hrát si na nerovné postavení (pozor! nerovné postavení NEZNAMENÁ méně zápletek a herní náplně) a láká vás hraní komplikovanějších charakterů, Mlýn je skupina pro vás.
VYHNANCI
Zastavil se pár metrů od okraje lesa a svraštil obočí. Přemýšlel. Hrubými prsty se podrbal na svědícím čele. Znovu mu to vytanulo na mysl. Ta bolest. Ten hněv. Ten strach. Jak zvláštní je, cítit hněv i strach zároveň. Hněv z bezmocnosti. Strach z obavy o život. Ne svůj. Ten mu byl ukradený. Bál se o ní. Bez ní by rodina zanikla. Rodina je držena mnoha pouty, ale ona je strom, okolo kterého se všechna pouta obtáčí. Nesmí jí ztratit. Nesmí.
Podíval se na své pokřivené ruce a černými a zahnutými nehty. Kdyby se jeho znetvořený obličej dokázal usmát, smál by se. Takhle se jen zmohl na jakýsi zvířecí škleb, který odhalil jeho shnilé zuby a díry v dásních tam, kde kdysi zuby byly. Pomalu se přišoural na okraj. Vedle něj se postavil jeho bratr, který již od narození napadal na levou nohu, snad díky nesprávně posazenému kolenu, nebo možná kvůli nepřirozeně křivému chodidlu. Nebo obojímu. Hleděli z lesa ven na mýtinu, směrem k potoku. Smrákalo se a na to oni čekali. Ona je sem poslala. Ona vždy ví, kdy je sem poslat, aby to vykonali. A pak musí čekat, až on splní svoji část dohody. V tom oba slyší zvuky. Těžké kroky. Ne jeden ozbrojenec. Spíše dva, možná tři. Lehají si na zem, ten druhý skučí bolestí, jak se snaží zmučenou nohu ohnout pod sebe. Prvnímu praskl jeden z boláků, které mu poslední dobou raší všude v obličeji. Pomalu z něj vytékal hustý žlutý hnis a třišnil svěže zelený mechový koberec lesa. Vojáci. Byli čtyři, ozbrojení. Oni! Nenavidí jejich zbraně, jejich zbroje, jejich životy. Nenávidí i jejich poddané, nenávidí jejich vesnici, jejich obilí, jejich smích, jejich štěstí. Ať je polkne samo peklo. Ale zároveň se jich bojí, když je odhalí, přijde bolest. Moře bolesti. A pak možná smrt. Ne. Smrt přijde určitě. Myslí na ní, jedinou, která ví vše co se stalo stane. Možná to věděla, když je sem posílala. Možná to tak chtěla. Borogravové zmizeli z dohledu. On i jeho bratr vstali, vystoupili z úkrytu stromů a oparně se blížili ke stavení. Jsou věci, které je třeba dnes večer udělat.
Hluboko v lese, na skrytých loukách a paloucích žijí lidé. Tedy...rozhodně kdysi lidi byli, aspoň většina z nich. Pokroucení, prolezlí nemocemi a šílenstvím. Až příliš podobní jeden druhému, tolik že se snad musí křížit mezi sebou. A přes to všechno...dokázali přežít. Dokázali přežít v Lese, skrýt se před šelmami. Dokázali se vyhnout hněvu vesničanů. A stále unikají i oceli Borogravů.
Role vyhnanců je určena pro 8-10 hráčů, které zajímají role na okraji společnosti, drsné hry o přežití, vyhrocených emocí a nestadardního sociálního uspořádání. Skupina je plně začleněna do hry. Není třeba se bát toho že budete hrát jakkoliv vedlejší role určené k odstřelu.
LES
"Les má oči..."
Urození stromovojové, šílení lišajové a jejich mocní bratránci lešijové, rusalky, víly a tisíce dalších bestií a šelem. Ti všichni žijí v hlubinách Lesa. Lesa ve kterém se mohou přes den lidé cítit jako hosté, kterým zdaleka není dovoleno všechno a v případě že se pánové lesa rozčílí je třeba brát nohy na ramena a sekery do ruky. Lesa který se přes noc stává výlučným panstvím běsů a šelem, kam lidé zkrátka nechodí...pokud nejsou šílení, zoufalý nebo Borogravové - a i ti jen ve větší skupině a po zuby ozbrojení.
Les je určen pro hráče schopné užívat si tradic, "společenského" života v Lese, nevadí jim mystické posazení a přežívání rozptýleně v lese.